Píše se únor roku 2022. V Bulharsku se formují ideální podmínky pro skialpové túry a my se v Čechách tetelíme blahem. Osmičlenná skupina skialpinistů různých výkonností se postupně schází v letištní hale v Praze a jak je zvykem, zdravíme se posilující dávkou páleného moku s příchutí švestek. Krátký let nám utíká velmi rychle, přejezd z bulharské Sofie jakbysmet. První večer v Bansku otevíráme společnou večeří v kultovní hospodě. Gastro zážitek nám zpestřuje folklorní duo bulharských hudebníků. Po pár pivních kouscích se nám usíná krásně. Ještě před usnutím si promítáme představy o hlubokém prašanu a liduprázdných horských svazích.
Předpověď počasí hlásí občasné sněhové srážky a my se proto hned první den rozhodujeme přesunou na horskou chatu Javorov. Podle map totiž víme, že v okolí chaty je nespočet možností kvalitního freeridu v lesním porostu. Po 2 hodinách šlapání z úpatí hor na chatu se občerstvujeme pivem a svačinou na zápraží chaty. Svítí slunce, což nemělo, ale určitě nám to nevadí. Po poledni vedou naše stopy dále do údolí, abychom si prohlédli přilehlé svahy zblízka. V prvním svahu se západní orientaci kopeme sondu a analyzujeme sníh.
V Bulharsku zatím nefunguje sofistikovaná lavinová předpověď, jako je tomu třeba v Alpách. Člověk je tak odkázán pouze na své vlastní znalosti a analýzu. Tato skutečnost nás vede ještě k větší obezřetnosti a první svah sjíždíme pouze z jeho poloviny. Vystoupáme na svah s identickou orientací, jen v nižší nadmořské výšce a zjišťujeme, že sněhová situace je odlišná. Lepší a stabilnější. Se západem slunce sjíždíme do lesa, kterým následně prokličkujeme zpět k chatě Javorov. Večer je klidný, vyčkáváme, pozorujeme oblohu plnou hvězd a přicházející mračna.
Další ráno vstáváme brzy. Chceme si užít co nejdelší den a je evidentní, že naše natěšenost neochabuje. K našemu překvapení je venku jasno a před chatou vidíme, že v průběhu noci nasněžilo jen pár centimetrů. Rozdělujeme naší skupinu na dvě úderná družstva. Jedno volí výstup až do sedla pod Albutin a případné dobývání vrcholu. Skupina druhá má ambiciózní plán. Předchozí den kluci zavětřili strmý žlab v severní expozici a rozhodli se, že se jím pokusí vystoupat do sedla a následně jej sjet zpět. Nástup ke žlabu není dlouhý, ranní studený vítr nás žene do soutěsky, kde věříme v dobré podmínky. V ústí žlabu kopeme kluzný blok a testujeme stabilitu sněhové pokrývky. A vypadá to slibně. Po provedení testu jsme spokojeni a odhodláni pokračovat žlabem vzhůru. Přibližně v polovině žlabu začíná přibývat nejen sněhu, ale i na strmosti. Sundaváme lyže, kopeme a opět analyzujeme sněhový profil.
Stabilita je dobrá a nic nám nebrání v pokračování. Žlab má sklon přibližně 40°. Na jeho konci na nás konečně dopadají paprsky slunce, ale i poměrně silný vítr, který v nás vzbuzuje respekt k horám. Ještě posledních 100 výškových metrů a jsme na konci sněhového pole nad žlabem, odkud hodláme sjíždět. Sjíždíme postupně a v klidu. Sněhová pokrývka začíná být větrem lehce přibitá a proto není sjezd úplně snadný. Nohy tuhnou a lyže občas zůstávájí pod horní vrstvou sněhu. To nám ale nekazí požitek z úžasného sjezdu, kterým nás vítá pohoří Pirin. Máme velkou radost a odpoledne trávíme ježděním v okolních lesích nad chatou. Večerní debata je dlouhá a plná euforie. O pár dní později se dozvídáme od místního snowboardisty, že jsme sjížděli žlab, kterému se říká “Seven Steps Of Javorov”. Z dálky celý hřeben postupně vyskakuje až na jeho konec po pomyslných schodech. Je to hezký zářez, který si budeme připomínat dlouho.
Comentarios