top of page
  • Obrázek autoraVojta

Bulharsko v roce 2022 - díl třetí

Těžké ráno, opravdu těžké. Po předchozím dni nekonečného freeridingu v resortu jsou naše stehna domlácená jako nikdy. Šumák, vejce a kafe k snídani a hned zase do lyžáků.

Jedeme na Bezbog. Něco přes půl hodiny v dodávce s veselým Bulharem uteče rychle. Vystupujeme na malém parkovišti u sedačkové lanovky, která vede k horské chatě pod vrcholem Bezbog. Lístek stojí pár fufníků, na to v Alpách můžeme zapomenout! Lanovkou na skialpovou túru? Skoro se až stydíme, ale je to lepší, než se 2 hodiny táhnout po sjezdovce. To radši budeme delší dobu nahoře v pořádných kopcích.


Lanovka je tak z 60. let, možná i starší. Jízda nahoru tak trvá snad 35 minut s jedním přestupem. Ale je to sranda, hulákáme na sebe a opalujeme se na sluníčku. Nahoře už nasazujeme pásy. K našemu překvapení potkáváme první skialpinisty v celém Bulharsku! Během 2 kilometrů všem utíkáme a mizíme za horizontem. Už od lanovky si všímáme, že jsme v úplně jiné části hor. Evidentně o mnoho více exponované větru. Sníh je ubitý na totální beton, aspoň víme, že je bezpečno.


Bezbog zdoláváme během hodinky. Je to takový prdeček, ale hezký s krásným výhledem. Po zmrzlém sněhovém povrchu sjíždíme do sedla, kde opět nandaváme pásy a pokračujeme směr jih a vrchol Polezhan. Finální pasáž je opravdu krásná. Místy mírně exponovaný hřeben, dokonce na závěr dáváme lyže na batohy. V botách se nám stoupá lépe. Na vrcholu pozorujeme okolní kopce. Do řeči se s námi dává místní borec, který nám ukazuje jednotlivé vrcholy Pirinu, ale i v dálce se tyčící pohoří na jihozápadě. Žasneme, když se dozvídáme, že vidíme vrchol hory Olymp!


Pouštíme se do sjezdu do sedla pod vrcholkem Malý Polezhan. Nejprve po hřebínku a poté přibližně 200 výškových metrů v příjemně měknoucím sněhu. Po naší pravé ruce nás vábí vrcholek Gazey. Čistý sněhový svah se sklonem mezi 30° - 35°. Začínáme šlapat stopu, první, druhý, třetí cikcak a Vojta hlásí stopku. Jihovýchodní orientace svahu je slunci vystavena příliš dlouho. Pod přibližně 20 centimetry vlhkého prašanu odkrýváme zmrzlou kluznou plochu. Balíme to, necháváme pásy a těch 50 výškových metrů jedeme šusem na pásech.


Teď nás již čeká finální sjezd k horské chatě Demjanica, kde budeme nocovat. Sjezd padá přibližně 600 výškových metrů až k malé horské říčce. Máme ohromné štěstí. Tato soutěska je chráněna proti větru. Zase se nám za patami práší a my výskáme štěstím. Dole u potoka hledíme vzhůru na naše oblouky v panenské přírodě a opět nás Bulharsko okouzluje.


Demjanica je opravdu stará, dřevěná horská chata. Uvnitř jedny kamínka, stůl tak akorát pro nás a dva bulharský strejdy. Dělají nám večeři, nosí panáky plisky (místní koňak, teda aspoň si to myslíme). Skvělá nálada a naprosto unikátní prostředí v nás vyvolává euforii a chuť se dobře bavit. Michal v rohu našel kytaru a rozjíždí koncert, že se Bulhaři nestačí divit. Po třech hodinách je naše skupina značně společensky znavená. Postupně se trousíme do společné ložnice v druhém patře chaty. Spaní trochu pro otrlé! Necháváme nasazené péřovky a uléháme pod erární deky do proležených postelí.


Snídáme, chataři udělali vejce a čaj. Rozdělujeme se do dvou skupin. Jedna s větší kocovinou a druhá s tou trochu menší. První jede údolím až k silnici, kde chytají taxi a míří do Banska. Druhá půlka se chystá jít po vlastních. Trochu jsme netrefili údolí, tak se nám to protáhlo. Jdeme asi 3 hodiny a už vyhlížíme ski resort. Konečně jsme pod vrcholem Todorky, kde končí lanovka. Najíždíme přímo na sjezdovku a jedeme až na náměstí do Banska. Večer máme poklidný a šetříme sílu na poslední den v Bulharsku.


Ráno do hor míří již jen skupina statečných, kteří vyškrabávají poslední zbytky sil na dobytí nejvyšší hory Pirinu, kterou je Vichren. Dodávkou do střední stanice lanovky a pak po svých. Kolem chaty Vichren, přes Hvoinati a už stojíme pod nástupem na vrchol. Vichren je pro lyžování ideální. Je to dlouhý sněhový svah o sklonu maximálně do 40°. Sníh je tvrdý, žádná sláva, ale jsme pozitivní a těšíme se z posledního slunného dne. Na vrcholu ze severní stěny vylézají dva bulharští horolezci a místní skialpinista z batohu vytahuje malý paraglide.


Sjíždíme opatrně a obezřetně, moc dobře si uvědomujeme, že je to poslední den, který bývá nejvíce krizový. Pod vrcholem volíme ke sjezdu jinou, než výstupovou variantu a dostáváme se opět do skvělých sněhových podmínek. Měkký sníh, mírnější svah a štít Todorky přímo naproti. Poslední záběry z dronu a najíždíme do ski resortu. Ještě dáváme bulharské pivo, šašlik a na pokoj se zabalit na zítřejší cestu domů.

Máme to za sebou. Bulharsko nás totálně dostalo. Vyšlo to na jedničku s hvězdičkou a Pirin řadíme mezi naše TOP skialpové destinace. Bulharsko, děkujeme!

108 zobrazení0 komentářů

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše

Comments


Commenting has been turned off.
bottom of page